Když začnete v klidovém stavu vnímat tlukot vlastního srdce, potom něco není v pořádku. Mě se to stalo, a když se situace neměnila ani druhý den, byl čas jet do nemocnice. Tohle je příběh o příčině i následku.

Tento příběh se odehrává zhruba rok před napsáním tohoto článku. Byl pátek odpoledne, a já seděl doma na židli. Běžnou rutinu narušila fyzická změna – začal jsem pociťovat tlukot svého srdce, a měl jsem trochu těžší dech.

Přesto že byl stav nepříjemný, nejednalo o trvalou záležitost – chvíli byl tu, chvíli ne. S problémem jsem se nesetkal a nevěděl, jak ho identifikovat. Znáte ten pocit, když si vzpomenete, že jste na něco důležitého zapomněli, a v tu chvíli vám "spadne srdce do žaludku"? Zhruba podobný stav se mi stále opakoval, jen bez toho, abych si cokoliv vybavoval.

Čas vyjet do nemocnice

I když to bylo nepříjemné, nepovažoval jsem opakující se stav za nebezpečný. Šel jsem ten den normálně spát a doufal jsem, že to přejde. Problém si vyskytoval během usínání, ale ráno jsem se probudil a problém zmizel.

Měl jsem radost, že nemusím nic řešit a že problém odezněl, a tak jsem vstal a pokračoval se svým dnem. Netrvalo to ale dlouho, ale zase jsem cítil bušení svého srdce. Ten pocit, jako když víte, že děláte něco špatného a máte strach, že vás někdo chytne při činu. Začal jsem si měřit tep, zjistil jsem, že je možná až přehnaně rychlý, a především se mi zdálo, že srdce občas vynechá nějaký tlukot – tedy místo 1-2-3-4 se jednalo o 1-2---4.

Problémy se srdcem jsem nikdy neměl, ale jde o vážnou záležitost, takže jsem se rozhodl situaci řešit. Přišel jsem za rodiči do jejich pokoje a oznámil: "Nechci vás rozhodně strašit, ale buší mi srdce a cítím se hodně divně. Odvezete mě prosím do nemocnice?".

Rodiče mi vyhověli a vyrazili jsme autem do nedaleké nemocnice. Bylo zrovna období Covidu, kdy byl před nemocnicí červený stan, měřila se teplota a pouštěli pouze pacienty bez doprovodu – rodičům jsem tedy poděkoval a vydal se dovnitř sám.

Vstupní vyšetření

Jako první jsem musel zaplatit poplatek v jakémsi automatu, a byl jsem poslán do ordinace doktorky. Šlo o postarší paní, které jsem situaci vysvětlil. Změřila mi tlak, poslechla si tlukot srdce a pronesla, že žádný problém nedokáže identifikovat, ale rozhodně bude lepší, když mi udělají EKG. Paní doktorka mi popsala, jak se do ambulance s EKG dostanu, ale její popis nedával smysl.

Chvíli jsem bloudil po nemocnici až jsem potkal doktora, jenž mě poslal do prvního patra. Následoval jsem jeho pokyny, zazvonil na zvonek a čekal na odezvu. Po chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála sestra oblečená v plně ochranném obleku – vypadala, jak kdyby zrovna deaktivovala biologickou zbraň. Zeptala se mě, co potřebuji a já odvětil, že hledám ambulanci s EKG. "To je hned u vchodu, tohle je jednotka intenzivní péče". Cítil jsem se logicky trapně, a nejen kvůli sobě, ale i kvůli doktorovi, jenž mě poslal, ať už nechtíc či záměrně pro jeho podlé pobavení, na úplně jiné místo. Omluvil jsem se, a vyrazil zpět ke vchodu.

U vchodu jsem zjistil, že hledaná ambulantní ordinace se nachází hned vedle recepce. Ohlásil jsem se tam a byl jsem vyzván, ať počkám.

Čekání na diagnostiku

Čekání v nemocnici je relativně běžná věc. Na lavičce jsem seděl úplně sám, nikde nikdo. Také máte občas pocit, že doktoři nic nedělají, a vy čekáte na to, až si vypijí kafé? Jak to tak bývá, začalo docházet k tomu, že můj problém pomalu mizel, a tak jsem si říkal, že budu působit jako hypochondr. Problém byl stále přítomný, ale projevoval se po delších časových intervalech než dříve. Zhruba po hodině jsem byl konečně zavolán od ordinace.

S panem doktorem jsem měl komplexnější rozhovor než s předchozí paní doktorkou. Snažil se vyřadit běžné příčiny jako alkohol a drogy, a po dlouhém dotazníku jsem si lehl na postel, kdy na mě přicucnul hromadu měřičů na kabelech a nasadil "kolíčky" na prsty, a poté stisknul tlačítko. Myslel jsem, že přístroj bude měřit nějakou dobu, ale celá věc proběhla v řádu vteřin.

Pan doktor mě poté vyslal na rentgen plic a oznámil, že mě zavolá poté, až bude mít všechny výsledky. Hurá, další hledání místnosti...

Rentgen za chviličku

Najít místnost s rentgenem bylo tentokrát jednoduché – následoval jsem barevnou čáru. Předal jsem žádanku, počkal pár minut a byl pozván dovnitř.

Ve vyhrazené místnosti jsem se svléknul do půl těla, a poté si stoupnul k výškově nastavenému rentgenu. "Nedýchejte a nehýbejte se", ozvalo se z vedlejší místnosti. Škoda, že jsem se zapomněl nadechnout, ale bylo to naštěstí krátké.

Po úspěšném zrentgenování jsem vyrazil zpět na lavičku před ambulanci a čekal. Desítky minut byli opravdu dlouhé. Mezitím se ukázalo pár pacientů, a nejzajímavější bylo, když venku přijela dodávka vězeňské stráže, ze které muž a žena v uniformách vyvedli vězeňkyni v želízkách. Poté s ní šli do nemocnice. Co jí bylo? Nemám tušení, krev z ní netekla, nos, oči i uši byli na svém místě, takže o vězeňskou bitku asi nešlo.

Po dlouhém čekání jsem byl přizván zpět do ordinace, kdy mi pan doktor oznámil, že rentgen je v pořádku, EKG je také v pořádku a nic mi vlastně není. "Kvůli předpisům si vás tu musíme ještě hodinu nechat, takže počkejte venku na lavičce", prohlásil suše s tím, že mám své doktorce předat report a že mě má objednat na echo srdce. Dostal jsem i recept na prášky, které jsem si měl vzít v případě, že by problém neustával nebo se zhoršil.

Čekal jsem tedy na lavičce další hodinu, a poté vyrazil pěšky domů. Bez nových informací, po třech hodinách v roušce a nechtěné návštěvě zdejší JIPky.

O pár měsíců dříve

Několik let jsem občasně hrával počítačovou karetní hru Hearthstone. Je to pekelná zábava, pekelná frustrace, a zároveň jedna z nejdražších her vůbec, pokud chcete držet tempo s novými rozšířeními, které vychází 3x ročně.

Jakožto člověku, který byl zaseknutý na místě, ale časem Hearthstone nabídl skvělé zaplnění času, a tak jsem hrál hru víc a víc. V této hře hrajete vždy proti jinému hráči, a každá hra trvá v průměru deset minut.

Můžete hrát pro zábavu, nebo bojovat na žebříčku (rank), kde postupně stoupáte se svými schopnostmi, znalostmi a trpělivostí až na vysněný legendární rank. A to byl můj cíl.

Myslím, že si pomalu začínáte dávat střípky skládačky dohromady, tak jako já to dokázal udělat až zpětně. Ano, den, kdy mi začalo být srdce byl i den, kdy jsem se velice přiblížil svému vysněnému cíli – legendárnímu ranku.

Panický záchvat, jak bych ho nečekal

Panický záchvat jsem si vždycky přestavoval jako stav, kdy nebudete moc dýchat, rozostří se vám vidění a budete se bát všeho kolem. Nikdy jsem si ho nepředstavil jako jednoduchý stav, ve kterém budu přerušovaně pociťovat své srdce. A proto mě ani nenapadlo, že můj stav může být právě panický záchvat. Hledal jsem fyzickou příčinu, ale nepřemýšlel jsem nad tou psychologickou.

Určitě si mnozí z vás řeknou: "Lukáši, ty jsi dostal panický záchvat kvůli nějaký hře, co to seš za idiota?". A je to validní otázka.

Ve finále tu ale vůbec nejde o to, že je to "jen" hra. Pro mě to nebyla pouhá hra. Pro mě to byla součást života. Neměl jsem v životě nic zajímavého, a tak jsem se definoval jako hráč Hearthstonu. Jako hráč, který chce v té hře něčeho dosáhnout. 

Pro vás může být třeba důležitá květina na zahradě, plakát Pamely Anderson, nad kterým masturbujete od mládí, vztah s vašim kominíkem. Každý z nás má v životě věci, jejichž ztráta/zisk je v danou chvíli osobně důležitou záležitostí. 

Já v životě nic důležitého neměl, a tak byla pro mě prioritní počítačová hra. A přiblížení k vysněnému cíli znamenalo přehnaný tlak na mou psychiku.

Realizace vedla ke změně

Myslím, že můj panický záchvat měl jasný význam – můj mozek mi oznámil, že dávám přehnanou důležitost něčemu, čemu bych jí věnovat neměl. Pokud bych měl být profesionální hráč Hearthstonu tak jasně, pak to mohu brát vážně. Ale pokud je to pouze mé odreagování, je na místě změna přístupu.

Když jsem bral hru příliš vážně, měl jsem obrovský problém dosáhnout legendárního ranku. Přehnaně jsem se rozčiloval a tekly mi nervy. Ale poté, co jsem si uvědomil příčinu svého panického záchvatu, musel jsem to vyřešit.

Proto jsem zcela změnil přístup. Nepřestal jsem hrát, protože to mi přišlo jako útěk před problémem. Místo toho jsem to přestal brát tak vážně. Prostě jsem si řekl, že je to jen hra, a taky k tomu tak budu přistupovat.

Má změna smýšlení měla i pozitivní změnu na mou hru, hrál jsem pro radost, ne pro postup v žebříčku – a o pár dní později jsem to dokázal a dostal se na svůj vysněný legendární rank.

Žebříček se maže každý měsíc a začínáte znovu, a od té doby jsem se na legendární rank již nedostal – neměl jsem již důvod. Dosáhnul jsem toho, co jsem chtěl, a už jsem neměl potřebu to hrotit. Hrál jsem čistě pro radost, a s klidem a pohodou.

Jak řešit záchvat paniky

S panickým záchvatem se relativně snadno může setkat v životě každý z nás. Může jít o očekávanou příčinu, jakou je například plánované vystoupení na veřejnosti před davem lidí, maturitní zkoušku, svatební den atd. Může jít ale i o neočekávaný panický záchvat, který může přijít, když jste v klidu, a neuvědomujete si příčinu. Jednoho dne se můžete i probudit, a mít panický záchvat hned po ránu – tedy situace, když třeba mozek během spánku narazil na traumatickou vzpomínku, kterou v minulosti vytlačil.

O tom, jak identifikovat panický záchvat existuje dostatek literatury a informací, například tento zdroj na Wikipedii. Vzhledem k tomu, že se symptomy mohou podobat například infarktu, doporučuji vždy návštěvu lékaře.

V případě, že se setkáte se záchvatem paniky (ale i při úzkosti, strachu), můžete vyzkoušet stimulaci bloudivého nervu.

1. Hluboké dýchání - zkuste zpomalit svůj dech na 6-10 dechů za vteřinu, tedy počítejte do pěti při nádechu, a do pěti při výdechu.
2. Ommmm. Ano, znáte ten zvuk spojený s meditací, který bývá obětí různých vtipků a humoru? Pokud budete vydávat hlasitý a hluboký zvuk "ommm", měli byste cítit vibrace v oblasti krku. Právě tyto vibrace stimulují váš bloudivý nerv a mohou vám pomoci se uklidnit. Ono na tom přeci jen něco bude.
3. Opláchněte si obličej ve studené vodě, nebo si dejte studenou sprchu. Případně namočte hadr do studené vody a dejte si ho za krk.
4. Foukejte (tlačte vzduch) do svého uzavřeného nosu. Buďte opatrní, protože tuto aktivitu jsme dělali v mládí pro zábavu – abychom u sebe vyvolali omdlení. Tuto aktivitu nepoužívejte v případě, že máte problémy s tlakem nebo se srdcem.
5. Zkuste zadržet dech.

V každém případě doporučuji vyhledání odborné pomoci, především v případě, pokud situace trvá delší dobu nebo se opakuje. 

Pro vyvážený život a silnou psychiku mějte zálohu pro případ krize

Můj zásadní problém byl v tom, že můj život byl příliš pasivní, a dlouho se dá říct i bezproblémový. Když nemáte v životě problémy, pak si je váš mozek začne tvořit sám, protože život není nic jiného než série řešení problémů.

Byl jsem v životní fázi, kdy jsem byl zafixovaný na jedinou věc, a tou byl Hearthstone. Bral jsem tu hru až příliš vážně, a neměl jsem v životě nic jiného, co by mě tak naplňovalo.

Proto je dobré mít v životě vždycky zálohu. Přijdete o práci? Potom máte doma partnera, který vás podrží. Zničíte své auto? Nevadí, můžete více jezdit na oblíbeném kole.

Snažte se svůj život nastavit tak, abyste měli více priorit. Když o něco důležitého přijdete, potom to nebude tak devastující, protože máte další věc, která vás podrží. Okolnosti neovlivníte, ale to jak na ně reagujete je již vaše zodpovědnost.