Sedačka, zrcátka, bezpečnostní pás, volant, pedály, řadící páka, ruční brzda. Po pár týdnech teorie v autoškole jsme si domluvili první jízdu a tenhle článek pojednává o tom, jak to celé probíhalo.

V minulém článku o výuce teorie v autoškole jsem zmínil, že jízdy jsme domlouvali až po pár týdnech. Uplynuli zhruba dva měsíce, než jsem si poprvé sednul za volant. Na teorii jsme měli instruktora, říkejme mu třeba Milan, a na jízdu jsem dostal kontakt na jinou osobu, kterému budu říkat Jarda.

Očekávání

Na první jízdu jsem se hodně těšil. Byl jsem samozřejmě nervózní, ale zároveň napjatý z toho, jak vypadá řízení vozidla. Osobně jsem totiž byl smířený s tím, že ze mě nikdy řidič vozidla nebude, a změna reality po letech zažitého pohledu “řídí ostatní” byla hodně příjemná a povzbuzující.

Jízdu jsem měl domluvenou v pondělí na čtvrtou hodinu odpolední, instruktor mě měl nabrat na nádraží. Vím, že klučina přede mnou měl jízdu od tří, a jelikož je to z letiště (parkoviště na letišti, kde se vyučují základy) na nádraží pár kilometrů a město bývá ucpané, počítal jsem i se zpožděním. Přesto jsem na místo dorazil včas a nervózně vyhlížel vozidlo autoškoly.

Zácpa

Po čtvrté hodině jsem viděl kolonu aut, která se od nádraží táhla. Předpokládal jsem tedy, že instruktor stojí v koloně, a tak jsem čekal a sledoval vozovku. Po zhruba deseti minutách se blížilo vozidlo autoškoly, já si nervózně nasadil roušku a byl připraven. Vozidlo však jen projelo kolem mě – jednalo se o jinou autoškolu.

Když bylo 16:15, říkal jsem si, že bych měl asi zavolat a zeptat se, co se děje. Místo toho jsem si ale řekl: “Všechny předchozí osoby měli načasované jízdy po hodině a půl, jen já po hodině od té doby, co nabral předchozího studenta. Asi se sekli v kalendáři a nabere mě o půl”. Bylo jednodušší si opodstatnil či vytvořit nějakou představu, tedy být pasivní, nežli zvednout telefon a situaci řešit.

Čekání

Když bylo půl páté, již nebylo na co čekat. Říkal jsem si, že je mi hrozně blbé volat někomu, kdo se musí soustředit na výuku jízd, ale šlo jen o ospravedlňování v mé hlavě a způsob, jak být pasivní. Po půl hodině zpoždění jsem si ale už nemohl nic ospravedlňovat a musel jsem jednat. Vytočil jsem číslo na Jardu, ale nikdo mi to nebral.

Měl jsem číslo i na našeho instruktora, jenž znám z teorie, Milana, a zkusil jsem tedy číslo na něj – opět bez odpovědi. Říkal jsem si, že asi zrovna nemohou k telefonu, zavolají mi zpět a čekal jsem dál. Když bylo pět hodin, říkal jsem si, že už z toho asi nic nebude. Pořád je ale možné, že se prostě sekli o hodinu v kalendáři. Když už takovou dobu přešlapuji, dám tomu ještě pár minut navíc.

Dodávka

Pět minut po páté vidím, jak kousek od nádraží projíždí dodávka mé autoškoly. Řekl jsem si, že možná směřuje ke Kauflandu, jenž je opodál, a vydal jsem se na parkoviště obchodního domu. Do té chvíle jsem zkoušel volat číslo ještě asi dvakrát – bez odpovědi. Na parkovišti u Kauflandu jsem dodávku viděl a stoupnul jsem si před vchod, abych zde odchytil svého instruktora a zjistil, kde se stal problém.

Zhruba po dvaceti minutách čekání mi došlo, že instruktor možná parkoviště nevyužil pro nákup, ale vyloženě jako parkoviště – nechal zde větší auto, přesedl do osobáku a odjel. Naštvaný z celé situace jsem si v Kaufu koupit sushi a vyrazil domů.

Problém

Zhruba o hodinu později jsem měl telefonát, ve kterém jsem se dozvěděl, že instruktor čekal na benzínce, a byl tedy na špatném místě. Nabíral lidi na benzínce celý den a jelikož já byl jediný, koho měl nabrat na nádraží, došlo k chybě. Navíc na mně Jarda neměl číslo, to měl Milan, ale ten nebyl dostupný.

Kdybych zavolal hned ve čtyři, pravděpodobně bychom se domluvili. Bohužel, zde jsem zcela selhal, a uvědomil si svou chybu. Místo toho, abych situaci řešil ihned, hledal jsem výmluvy a opodstatnění, proč ji neřešit – kolona, asi si spletl čas, nechci rušit telefonem řidiče autoškoly. Na vině byla má pasivita a absence asertivity, což mi dalo aspoň pěknou životní lekci.

K chybám dochází běžně, a ve většině případů je lepší na nic nečekat a jednat. Při řešení problémů, nebo hledání odvahy k činu nečekejte. Každé zaváhání jen způsobí to, že si začnete opodstatňovat, proč něco neudělat místo toho, abyste to udělali.

První jízda

Když první jízda neklapla, domluvil jsem se na první jízdě s Milanem, který nás měl na teorii. Domluvili jsme se na neděli dopoledne, nabral mě kousek od mého bydliště. Nabízel mi, že by mě nabral i před domem, ale o tom, že dělám autoškolu většina lidí nevěděla, a specificky pro členy mé domácnosti jsem to dělal jako překvapení – nechal jsem se tedy nabrat v bezpečné vzdálenosti.

Nejprve jsem nasedl jako spolujezdec, a byl hned jsem upozorněn na pedály, které mám pod nohami. Instruktoři autoškoly mají pedály i na své straně spolujezdce, aby mohli sáhnout do řízení v případě problému. Dal jsem tedy nohy blízko k sobě, abych nezpůsobil problém, a nechal jsem se dovést na letiště, kde je parkoviště i relativně prázdné silnice – tedy ideální prostředí pro první jízdu. Vůz autoškoly byl postarší model Kia Ceed.

Sedám za volant

Potom, co jsem usednul za volant, jsem dostal nejprve instrukce. Jako první si nastavím sedačku – při natažené ruce bych měl mít zápěstí nad volantem. Poté zrcátka, kdy u bočních zrcátek by podle pokynů měl zhruba třetinu plochy zrcátka pokrývat automobil a dvě třetiny prostor kolem. Nakonec je třeba si zapnout bezpečnostní pás.

Následně jsem dostal další pokyny. Správný řidič si kontroluje tři věci: stav baterie, teplotu motoru, která by se měla držet kolem 80-90 stupňů a stav oleje. Poté dostanu instrukci k pedálům. Vlevo je spojka, uprostřed brzda a vpravo plyn. Abych si pedály nepletl, naučil jsem se to dopředu pomocí spojení “systém bezpečné práce”, tedy SBP.

Řazení

Dále jsem dostal informaci, že dva pedály, které by nikdy neměli být zmáčknuté dohromady jsou spojka a plyn. Tato nedobře předaná informace mi v budoucnu dost zavařila, už proto, že jsem se většinu autoškoly rozjížděl pouze záběrem spojky a bez plynu. Na druhou stranu jsem díky tomu ale schopen se rozjet kdekoliv, i v kopci bez ruční brzdy :-)

Také je mi vysvětleno řazení a to, že směrem nahoru bych měl řadit vždy po jednom stupni, ale směrem dolu mohu podřadit i o více stupňů, tedy není problém podřadit například ze čtyřky na dvojku. Stupně na řadící páce jsem se učil také dopředu, abych se na tom během jízdy nemusel příliš soustředit.

Jedem

Dále jsem dostal informace o tom, jak se rozjet a najít ve spojce záběr – tedy místo, kdy uvolním pedál spojky tak, že se auto začne rozjíždět. Zařadil jsem jedničku dle instrukcí, povolil ruční brzdu a pomalým pohybem spojky našel záběr – auto se začalo rozjíždět. I když jsem jel rychlostí zhruba 5 km v hodině, byl jsem rád, že mám na sobě tmavé spodní prádlo.

Jako první cvičení jsem dostal instrukce jezdit na parkovišti v pomyslných osmičkách. Začal jsem tedy kroutit volantem, přičemž mi instruktor řekl, ať zastavím. Vzal do ruky papír a tužku a vysvětlil mi, že když zatočím volantem do určité polohy, v tuto chvíli již auto zatáčí a dál už volantem točit nemusím. Tento koncept jsem ihned pochopil, aplikoval a po třech referenčních osmičkách, kdy jsem jen jednou málem naboural plot, jsme vyrazili na jízdu po silnicích kolem letiště.

Provoz

Zjišťuji, že během řízení na mně jde neuvěřitelná spousta vstupů a musím dělat dost úkonů. Je třeba sledovat vozovku, značky, tachometr, dopravu a chodce a zároveň řadit, šlapat na pedály a točit volantem. Jelikož šlo o úplný začátek, sledoval jsem akorát vozovku před sebou a nic jiného, a nejvíce soustředění mi zabralo mačkání pedálů a řazení – jízda s automatem by v této první fázi byla rozhodně jednodušší.

Silnice u letiště jsme projeli asi dvakrát a potkali cestou jedno nákladní auto, kterému jsem se ve své smrtelné rychlosti 15 km/h v hodině úspěšně vyhnul. Jelikož jsem základy úspěšně zvládnul, dostal jsem pokyn jet po silnici směrem k hlavní – jedeme do provozu.

Mám kontrolu

Od letiště jsem měl z vedlejší přejet hlavní silnici, před kterou jsem zastavil a čekal, až projedou auta. Od Milana jsem dostal pokyn “jeď”, ale já viděl v dáli auto a vystrašeně jsem prohlásil “Počkám až projede”. V tu chvíli mi instruktor připomněl, že má také pedály a přebere situaci v případě, když bude potřeba. “Pokud bys jel moc pomalu, já ti to zrychlím”.

Samozřejmě jde o něco, na co člověk není zvyklý. Bylo těžké se adaptovat na to, že za řízení nejsem zodpovědný jen sám, a že mám bezmezně věřit někomu, kdo nemá v ruce volant. Na tuto situaci jsem si musel chvíli zvykat.

Křoví

Po přejetí hlavní silnice jsme jezdili v části města, kde není příliš doprava. Neřešil jsem značky a to, kdo má přednost, a ani se to ode mne neočekávalo. Mým hlavním úkolem bylo auto udržovat v pohybu a zastavit, když bylo třeba. Bylo to tedy o sledování vozovky, používání pedálů, řadící páky a volantu.

V jednu chvíli jsme se dostali do úzké jednosměrky, která měla nacpaná zaparkovaná auta na levé straně, a hromadu křoví u plotu na straně druhé. Samozřejmě jsem ještě neměl odhad, a nechal jsem tak křoví lízat auto mnohem víc, než bylo potřeba. Z mého hlediska ale lépe servat křoví než zrcátko nějakého šílence, jenž by se chtěl pomstít nacpáním špičky své boty do mé zadnice.

Průjezd městem

Nakonec jsme se vydali do města po hlavní silnici, a přijeli ke světelným semaforům. Za autem před námi jsem zastavil zbytečně daleko, ale neměl jsem ještě odhad. Také jsem se držel na silnici přehnaně vpravo. U semaforů jsem úspěšně vyjel a skončili jsme jízdu v ulici, kde jsem zaparkoval vpravo u obrubníku a byl jsem nahrazen jinou osobou, která zde na nás čekala.

Instruktor mě pochválil a řekl, že na první jízdu do bylo úplně v pohodě. Ač mi to ani jednou nechcíplo a charakterizace “na první jízdu to bylo dobré” mi dávala smysl, uvědomoval jsem si svoje chyby a to, že řízení bude vyžadovat kurevské soustředění, protože časem budu muset vnímat mnohem víc věcí nežli jen silnici před sebou. Ale byl jsem spokojený, cítil se pozitivně a naladěn na budoucí výzvy.

O tom, co vše mě čeká, jsem v tu chvíli ale neměl nejmenší představu…

Pokračování ve článku Jak jsem dělal autoškolu - jízdy