Předchozích několik let probíhal můj den podle stejné šablony. Ráno vstát, cestovat do práce, kde sedím u počítače. Po práci cestovat domů, sednou si k počítači. Jít spát. Ano, tohle byla kompletní náplň mého života. Minimální sociální život, žádné zážitky, žádné cestování, vyjma počítačových her žádné poznávání nových lidí. Paradoxní na tom celé je, že jsem byl šťastný, tedy alespoň jsem si to myslel. Jak jsem se ale do tohoto stavu dostal?

Víkendový alkoholismus jako sociální náplast

Ač jsem v základu introvert, v mladších letech jsem měl spoustu energie i motivace. Vrcholem každého týdne pro mě byl víkend. Jakožto milovník diskoték a taneční muziky jsem roky nepravidelně působil jako DJ, a později také jako fotograf v klubu.

Mé víkendy byli naplněny bohatým nočním životem. Ve střízlivém stavu jsem nemluvný a mezi cizími lidmi se cítím zcela mimo komfortní zónu, ale po požití většího množství alkoholu nemám problém hovořit s kýmkoliv, o čemkoliv. Problém je, že tyto interakce si potom většinou nepamatuji.

Víkendy pro mě v minulosti znamenali dny, na které jsem se nejvíc těšil. Práci DJe i fotografa jsem zvládal pod vlivem alkoholu a nebyl tedy problém se socializovat, a v případě volného víkendu jsem šel prostě popíjet alkohol do stejných podniků, kde jsem jiný víkend pracoval.

Víkendy skončily a s nimi i sociální náplň

Před pár lety jsem skončil s prací DJe, protože jsem na to již neměl sílu. Vášeň byla pryč, a z radosti k práci se stal jen nudný a otravný návyk. Ač jsem DJování věnoval v životě mnoho hodin, rozhodnutí s tím přestat je rozhodně něco, čeho nemohu litovat.

Pokud vás už něco nenaplňuje a nemusíte to dělat, pak to prostě přestaňte dělat. A nezáleží na tom, kolik jste do toho investovali času. Neztrácejte čas s aktivitami, které vám již nepřináší radost. Vzpomínky na časy, kdy pro vás aktivita byla vášní, vám nikdo nevezme.

Před pár lety došlo k uzavření klubu, ve kterém jsem působil jako DJ i jako fotograf, a s koncem klubu přišel i můj konec víkendů mezi lidmi. S přibývajícím věkem byli kocoviny i dlouhé noční hodiny čím dál tím náročnější, a po skončení mé víkendové pracovní náplně jsem již neměl motivaci pokračovat s pitím a trávit pátky a soboty mezi lidmi. Přestat pít alkohol je vždycky dobré rozhodnutí, ale přestat vyhledávat společnost a poznávat nové lidi je většinou špatná volba. 

Ale co práce?

Pracuji jako grafik ve vlastní kanceláři. Většinu času jsem soběstačná jednotka. Můj pracovní sociální kontakt spočívá převážně v plnění zadaných úkolů, a ty jsou zadávány vesměs písemně. Občas s někým mluvím telefonicky, občas osobně, a rozhodně s tím nemám problém. Pokud je sociální interakce vázána na nějakou činnost nebo je nutná pro splnění úkolu (a tedy jde o očekávanou interakci), komunikuji naprosto bez problémů.

Můžete být ve své práci génius, ale pokud neumíte komunikovat s lidmi, když to vaše pracovní náplň vyžaduje, nahradí vás (i průměrný) člověk, který komunikovat umí. Komunikace je základ všeho.

Nejvíce přijdu do kontaktu s lidmi v poledním čase, kdy chodím s kolegy z IT oddělení na oběd. Jedná se ale spíše o povrchová přátelství, i když setkání s nimi jsou příjemná. Ve finále ale trávím většinu pracovního času sám. Pro můj osobnostní typ je to lepší, ale zároveň nemám v práci moc možností, jak rozvíjet své sociální dovednosti.

Ale co přátelé a soukromý život?

Najít dobrého kamaráda je stejně složité, jako najít životního partnera. Vzhledem k mému osobnostnímu typu INTJ-A je pro mě hledání přátel problém. Bude to znít hodně špatně, když to tak řeknu, ale většina lidí mi nepřijde zajímává z toho hlediska, abych se s nimi chtěl úzce přátelit, trávit s nimi čas nebo se jim svěřovat se svými problémy. V životě k sobě blíže pustím jen několik lidí, a možná jsem se tím připravil o dost potenciálních přátelství.

I když pár přátel v životě mám, nikdy jsem se jim neuměl svěřovat se svými problémy. Vždycky, když jsem selhal, nebo měl problém, nedokázal jsem si říct o pomoc. Neuměl jsem se zeptat na něčí názor, protože jsem se styděl. Celý život jsem žil v přesvědčení, že selhání je špatné a své problémy si musím řešit sám.

Pokud máte dobrého kamaráda, svěřte se mu. Ne s tím, co mu chcete říct, ale především s tím, co mu nechcete říct. A pokud vás za to bude soudit místo toho, aby nabídl radu a podporu, potom se zamyslete nad tím, zda je to opravdu osoba, která si vaše přátelství zaslouží.

Realita je taková, že přátelé jsou tu i proto, abyste jim řekli o svých emocích, selháních a problémech. Využívejte je jako svou záchranou síť. Váš vnitřní okruh by měl být naplněn lidmi, které budete podporovat, a kteří budou podporovat vás, v dobrém i špatném. Nebojte se mluvit upřímně, nebojte se mluvit pravdu, a nebojte se přiznat své chyby. Pokud své chyby budete tutlat v sobě, je větší pravděpodobnost, že se z nich nepoučíte.

Chybami a selháním k osamělému život

V životě jsem udělal mnoho chyb, tak jako každý. Ale bohužel jsem neměl tu schopnost se o svých chybách někomu svěřit. V dnešní době naleznete spoustu odpovědí na internetu. Udělali jste chybu? Potom přejděte do googlu a najdete další stovky lidí, kteří ji udělali také. Zároveň také naleznete návody k tomu, jak tyto chyby již neopakovat.

V mém mládí jsem ale internet k dispozici neměl. Již od základní školy jsem si nedokázal říct o radu s věcmi, které jsem neznal – především utváření sociálních kontaktů, komunikace či romantický život. Dělal jsem chyby, a životem jsem procházel sám.

Na jednu stranu je hezké, když životem procházíte sami, děláte chyby a učíte se z nich. Problém je, že ne vždy najdete správné řešení, a stejné chyby opakujete stále dokola, jen jinými způsoby. A tento způsob života mi vydržel až do dnes. Sám se učit, sám poznávat, sám chybovat, ale s nikým o tom nemluvit. A jak jsem životem procházel sám a nebylo pro mě těžké přejít do stavu, kdy jsem roky přilepen na židli a izolován od okolního světa.