a našel cestu největšího odporu. Po tom, co jsem zlomil status pasivního člověka, začal jsem vyhledávat nové zážitky. Na většinu pozvánek jsem odpovídal ANO, a jednoho krásného víkendu jsem se ocitl v Brně na akci “stěhování králíků”. Zde jsem přešel na metodu největšího odporu. 

Mirka a Alenku znám pár let. Poznali jsme se u hraní videoher, konkrétně hry Heroes of the Storm. Dodnes jsme skvělými přáteli, a tak jsem neměl problém jim nabídnout pomoc při stěhování králíků do jejich nového domu. O tom, jak si najít přátele hraním počítačových her, si řekneme možná v jiném článku. Pojďme se podívat na víkend v Brně, o kterém tyto řádky pojednávají. 

Budeme spolu bydlet

Alenka a Mirek jsou spolu již přes 10 let, ale bydlí společně zhruba 3 roky. Každé soužití často vyžaduje určitý druh kompenzace a nějaké podivné zvyky, které zajišťují mentální zdraví i zdraví vztahu jako takového. Alenka si společné bydlení kompenzovala chováním zakrslých králíků, které začalo od jednoho, dvou králíků a gradovalo výš.

Mirek si naopak bydlení s Alenkou a jejími králíky kompenzoval tím, že jí kradl jídlo. Vyvolávalo to hádky? Samozřejmě, a často během hraní. I tak se ale jednalo stále o „kontrolované” hádky, které většinou sloužili především jako emoční výpusť, ale neměli žádné výrazné negativní účinky. Často to znělo spíše jako neškodná zábava.

Od jednoho králíka ke králičí farmě

Alenka s Mirkem nemají děti, a ani nechtějí děti. Je to jejich rozhodnutí, které se dá lehce respektovat, protože je každého věc, jak si se svým životem naloží. Většina žen má ale základní mateřský instinkt, a často si pak musí najít náhradu. Králíci v životě Alenky tedy nemusí být jen psychologickou kompenzací společného bydlení, ale i uspokojení mateřského pudu.

S králíky to začalo u Alenky pomalu. Nejdříve jeden, pak dva, však to znáte. Když jsem byl u nich v bytě na návštěvě zhruba před třemi lety, čtvrtinu malého bytu jim zabírala králíkárna pro zhruba 9 králíků.

Jedu vám pomoct

Mirek s Alenkou stavěli dům spoustu let. Než se totiž přebrodíte přes všechny úřady a povolení, pár let je pryč, a nestojí jediná cihla. Po pár letech se konečně zadařilo, a dům byl až na pár drobností hotov i vybaven.

Mé nové já hledalo nové příležitosti, a tak jsem jim nabídl: „Přijedu vám s něčím pomoct, stačí říct“. Nemusel jsem dlouho čekat a dočkal jsem se odpovědi: „Budeme stěhovat králíky z bytu do domu, tak přijeď“.

V sobotu ráno jsem nasedl do vlaku a vyrazil směrem Brno. Na nádraží jsem čekal skoro půl hodiny, než mě naberou, protože dochvilnost není a nikdy nebude jejich silná stránka. Původně jsem se cítil lehce nasraný za to, že nejsou schopni respektovat můj čas, ale když kolem nádraží procházela postarší žena, která náhodně opakovaně křičela: „Ty píčo jedna, špíno zasraná. Kundo.“ – od srdce jsem se zasmál a má nasranost mě přešla, protože kdyby přijeli včas, o tento zážitek bych přišel. 

Když mě nabrali, jeli jsme pro dodávku, kterou měli zaparkovanou u domu. Jejich dům je postavený ve vesnici pár kilometrů od Brna, a doprava mezi bytem s králíky a jejich domem je zhruba 15-20 minut.

Zapůjčená dodávka

Nasedli jsme do dodávky a vyrazili k bytu. Dodávka byla zapůjčená za velice slušnou cenu, ale cena se projevila už po startu – auto bylo velice hlučné, v mnoha místech naražené a s klepajícími se dveřmi.

Na pomoc nám přijeli ještě rodiče Alenky, paní Radka a pan Roman. Jsou to přátelští, pracovití lidé, se kterými si tykám, už jsem se s nimi párkrát viděl a vždycky s nimi rád pokecám.

Začali jsme výstupem do bytu, který se nacházel ve třetím patře panelového domu. Zde se zrodila má metoda největšího odporu. Již za vchodovými dveřmi totiž nastala otázka: „Pojedu výtahem, nebo půjdu po schodech“. Jelikož spousta zdrojů říká „jděte mimo svou komfortní zónu“, rozhodl jsem se zvolit méně příjemnou cestu – schody.

U nás na farmě

Po vstupu do bytu mě přivítal tradiční králičí pach. Začali jsme skládat kartonové IKEA krabice, ve kterých budeme stěhovat králíky, a pomalu začali vynášet předem připravené věci. Používali jsme systém, při kterém jsme věci naskládali do výtahu, poslali ho dolů, sešli po schodech a následně přesouvali věci do zhruba 100 metrů vzdálené dodávky.

Přesun věcí trval opravdu hodiny, a pomalu jsem objevoval nové místnosti bytu. Ze začátku jsem narazil pouze na tři králíky, později viděl dalších šest klecí v úzké kuchyni. Sněženka, obří bílý králík, se potulovala po chodbě v ohrádce a zbytek králíků byl schovaný v místnosti, do které jsem se dostal až za delší dobu.

Zde bylo pohromadě asi patnáct klecí, a větší počet králíků. Byla to jedna z těch místností, ve které by se průměrný člověk chytl za hlavu a zeptal sám sebe „Kam jsem to kurva právě vlezl?“.

Jedeme domů

Po pár hodinách náročné práce a běhání po schodech přišel čas s plnou dodávkou vyrazit do nového domu. Rodiče Alenky, Roman a Radka prohlásili, že budou stát v nákladovém prostoru a držet klece. Králíci nebyli v klecích, byli v krabicích, ale veškerý náklad včetně králíků byl pohromadě v jednom nákladovém prostoru.

Bylo tedy nutné náklad vzadu „usměrňovat“. Zeptal jsem se sám sebe: „Chci jet pohodlně vepředu na sedačce, nebo „riskovat život“ v přepravním prostoru polorozpadlé dodávky?“. Vzhledem k mému nově nastavenému systému byla odpověď jasná – vzhůru do temnoty.

Mirek zabouchl dveře, a já stál s Alenčinými rodiči v nákladovém prostoru. Kolem sebe jsme měli všechny pracně odnošené věci, k tomu klece a krabice s králíky. Držel jsem se boku dodávky v místě, které nikdo nemyl od té chvíle, co byla dodávka zakoupena. Musel jsem ale ignorovat nepohodlí a stabilizovat sebe i náklad, protože od pana Romana často přicházeli informace jako „teď přijde kruhák“.

Vítejte u nás

Cesta v nákladovém prostoru byla opravdový zážitek. Opakovat bych ho asi nechtěl, ale rozhodně na něj jen tak nezapomenu. Když jsme celý vyklepaní konečně dojeli do cíle, zkontrolovali jsme náklad – hurá, vše a všichni přežili.

Po oklepání a rozkoukání byl čas začít náklad stěhovat do nového domu. Baráček byl postaven na vyvýšené ploše, ke které ještě nebyla vytvořena cesta. K domu se tedy chodilo celkem strmým vzestupem po hlíně a kamení, tipoval bych tak dvacet metrů. Problém ale byl, že dřevěné obydlí pro králíky bylo vybudováno až nad domem, a tak se bylo ještě nutné vyšplhat úzkou cestičkou mezi schody.

Z fyzického hlediska byl přesun dost náročný, a celková operace trvala celý den s tím, že jsme stěhovali na dvakrát, a pořád to ještě nebylo vše. Během stěhování jsem si vždy řekl: „Chci si odpočinout, nebo jít pro tu další bednu?“. Odpověď byla v závislost na nově nastaveném systému vždy jasná, a tak jsem byl v závěru dne značně unaven.

Hurá na večeři

Když byla pracovní část dne za námi, přišla otázka, kam na večeři. Můžeme zajet k nějaké restauraci, nebo jít do centra. I když jsme byli dost unaveni, zajet k restauraci by bylo až příliš jednoduché, a mé nové já chtělo jít zcela proti komfortu. Vyrazili jsme tedy do města.

Epidemie Covidu byla zrovna na ústupu, a tak bylo centrum Brna relativně živé. Za náměstím jsme zašli do nějakého grill baru, kde jsme měli steak a kvalitně se nadlábli. Pokecali jsme o životě, já mluvil o svém nově nalezeném já a Mirek s Alenkou mi oznámili své zasnoubení. 

Trvalo jim to jen přes deset let, ale aspoň je zde pravděpodobnost, že to nebude jedno z těch uspěchaných manželství, které končí rychlým rozvodem. Pogratuloval jsem jim tedy k zasnoubení, poslechl si příběhy, jak to celé proběhlo a vyrazili jsme ještě na procházku po Brně.

Hlavně se z toho neposrat

Cestou domů, kdy řídila Alenka své elektrické auto, já seděl vedle ní a Mirek vzadu, se zezadu ozvalo: „Alenko, musíš mi zastavit u bytu, potřebuji na záchod“. Zastavovat u bytu by bylo komplikované, protože jsme měnili auta na parkovišti pár stovek metrů před ním. „Dojdi se vysrat do křoví u parkoviště, stejně tam všichni chodí“, pronesla Alenka. „Ty tam chodíš taky, že to tak znáš?“, zeptal jsem se já.

Po debatě o hovnech jsme Mirkovi zastavili na parkovišti, protože už mu mnoho času nezbývalo. Zaběhl do restaurace, která byla hned u parkoviště, a ve které jsme měli shodou okolností ten den oběd. My s Alenkou počkali venku, protože restaurace už zavírala.

Mirek vyšel po deseti minutách spokojený. Jeho panické vyběhnutí z auta a tempo, jakým běžel na záchod opravdu znázorňovalo urgenci celé situace, a budu ho mít před očima ještě dlouho.

Už jen dvě klece

Po rozlámaném spánku na hlasité nafukovací posteli tu byla neděle, a s ní další den. „Dnes dovezeme už jen dvě klece“, prohlásila Alenka. Vzhledem k tomu, že jsme jich minulý den tahali kolem třicítky, byl jsem celkem v pohodě.

Nasedli jsme do dodávky, která stále vypadala, jako by vyhrála souboj s vlakem, a nabrali tempo směr Brno. Klec jsme nabírali u Mirka v pracovním skladu. Když jsme dorazili na místo a spatřil jsem zmiňovaná klece, došlo mi, proč jsou jen dvě. Jednalo se totiž o celou králíkárnu s prostorem pro devět králíků a větší skříňku. Se silou vůle jsme králíkárnu nacpali do nákladové části dodávky a přidali ještě křeslo, které bylo ve skladu – protože proč ne, když už se dřeme, proč neodtáhnout všechno.

Bylo to o držku, ale stálo to za to

Nebudu vám zde popisovat, jak jsme dostávali králíkárnu do vyvýšeného prostoru, protože by to zabralo další stránku a stejně byste si ťukali na čelo. Jednoduše řečeno, bylo to o držku, dělali jsme to ve čtyřech lidech a úspěšně jsme to přežili.

Po té dřině jsme se odměnili obědem, zmrzlinou a vyrazili jsme na projížďku na elektrických koloběžkách. Stál jsem na tom poprvé, a dost mě to bavilo, asi si časem nějakou také pořídím. Na letní pohodovou vyjížďku je to ideálka.

Jak si užít práci 101

Před rokem bych měl k podobnému víkendu zcela jiný přístup. Zaprvé bych odmítl se něčeho podobného účastnit, protože transport věcí z bodu A do bodu B je má noční můra. Pokud by se podařilo mně přesvědčit k tomu, abych přijel pomoct, pak bych měl zcela jiný přístup.

Celou dobu bych nadával a naříkal jako malé dítě na to, jak tu musím dřít a svět je nespravedlivý. Jenže o tom to celé je, o nastavení své reakce na dané situace. Teď jsem si nastavil, že si to prostě užiji, ať se děje, co se děje. A i když jsme celou sobotu opravdu dřeli a makal jsem víc, než bylo potřeba, díky metodě největšího odporu, na konci dne jsem měl na hodinkách 23000 kroků a dobrý pocit z kvalitně odvedené práce.

Záleží, jak se ke všemu postavíte. Buď můžete už od začátku přejít do režimu „Já nechci, to se mi nelíbí, fuj…“, anebo si prostě říct „Užiju si to“. Změňte svůj postoj a buďte pozitivní. A když se chcete posunout dál, využijte metodu největšího odporu. Když si volíte mezi více variantami, pak si řekněte: „Která z variant se mi opravdu nechce?“, a tu využijte.

Metoda největšího odporu

Nedávno jsem byl v Kauflandu, a chtěl si koupit něco, co běžně nejím. V jednom pultu jsem viděl krabičku sushi. Sushi jsem měl naposled zhruba přes 15 lety, a vím že mi to opravdu nechutnalo. Díky metodě „to co nechceš udělat, udělej“ jsem si tedy krabičku s pár kousky koupil. Doma jsem zjistil, že mi to opravdu chutná, a navíc jsem se naučil dle Youtube návodu alespoň základně používat hůlky.

Když někam jdu nebo jedu, snažím se méně používat mapy. Když jsem byl se sestřenkou na výletě a měli jsme jít v Třebíči na kávu, místo použítí google mapy jsme prostě vyrazili na náměstí a hledali kavárnu, která by nás zaujala. A pokud bychom nenašli, pak bychom měli alespoň důvod ke konverzaci s někým novým.

Přestaňte se tolik spoléhat na technologie, které vás vedou za ručičku tam, kam chcete jít. Je lepší zabloudit či hledat, a jít mimo svou komfortní zónu nežli následovat šipečku na mobilu. Využívejte více své smysly, tak, jako to dělají děti. Díky tomu třeba budete mít zážitky, které byste jinak neměli.

A především, čím méně králíku v bytě máte, tím lépe. I když, jaký je počet králíků v obytných prostorech, který by byl opravdu mimo mou komfortní zónu? :-)